STRÁNKY DOČASNĚ POZASTAVENY

Příběhy

Krátký příběh zamilovaných

13. ledna 2011 v 10:00 | Madeleine Flowers
Dva zamilovaní kráčeli přes most, pod nímž se s hukotem valily vlny řeky.
"Mám tě rád," řekl.
"Dokážu ti to, čím jen budeš chtít. Poruč, abych skočil z tohoto mostu, a skočím."
Odpověděla:
" Ó né, to nikdy nebudu po tobě chtít : bojím se."
"Čeho?"
"Bojím se, že bys to opravdu udělal."
Uplynuly dva roky. Ti dva přecházeli opět přes týž most.
Řekl jí:
"Pamatuješ se ještě, že jsme před dvěma lety šli přes tento most? Vzpomínáš si, o čem jsme mluvili?"
"Vzpomínám,"odpověděla.
"Avšak ani dnes to nebudu po tobě chtít: bojím se"
"Čeho?""Bojím se, že bys to neudělal."

Krátký rozhovor dvou nenarozených dětí

12. ledna 2011 v 10:15 | Madeleine Flowers
V břiše těhotné ženy byla dvě embrya. Jedno z nich bylo malý věřící, druhé malý skeptik.
Malý skeptik se táže: "Věříš vlastně v život po porodu?"
Malý věřící: "Ano, samozřejmě, je přece zcela zjevné, že život po porodu existuje. Náš život tady je jenom proto, abychom rostla a abychom se připravila na život po porodu, abychom byla dost silná na to, co nás čeká."
Malý skeptik: "To je blbost, žádný život po porodu přece neexistuje. Jak by měl vlastně takový život vůbec vypadat?"
Malý věřící: "Ani já to nevím přesně. Ale určitě tam bude mnohem více světla než tady. A možná, že dokonce budeme běhat a jíst ústy."
Malý skeptik: "To je úplný nesmysl. Běhat, to přece nejde. A jíst ústy, to je úplně směšná představa. Máme přece pupeční šňůru, která nás živí. A mimo to je nemožné, aby existoval život po porodu, protože pupeční šňůra je krátká už teď."
Malý věřící: "Určitě je to možné. Jen bude všechno kolem trochu jinak, než jak jsme tady zvyklí."
Malý skeptik: "Vždyť se ještě nikdy nikdo zpoza porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život je jedno velké trápení v temnu."
Malý věřící: "Připouštím, že přesně nevím, jak bude život po porodu vypadat .... ale v každém případě pak uvidíme maminku a ona se o nás postará."
Malý skeptik: "Máma?!? Ty věříš na mámu? A kde má jako být?"
Malý věřící: "Vždyť je tu všude kolem nás. Jsme a žijeme v ní, prostřednictvím ní. Bez ní vůbec nemůžeme existovat."
Malý skeptik: "To je pěkná hloupost! Z nějaké mámy jsem neviděl ještě ani kousíček, takže je jasné, že nemůže existovat."
Malý věřící: "Někdy, když jsme úplně zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá. Nebo cítit, jak hladí náš svět. Pevně věřím tomu, že náš skutečný život začne až potom!"

Káva - Život

22. října 2010 v 23:01 | Madeleine Flowers

káva - život
KÁVA - ŽIVOT

Skupina bývalých studentů se sešla, aby navštívila svého starého univerzitního profesora. Během odpoledne spolu debatili, ale zprvu veselý rozhovor se pomalu změnil ve stížnosti na zátěž v zaměstnání i v životě.

Starý profesor nabídl všem kávu, odešel do kuchyně a vrátil se s velkou konvici kávy a tácem plným nejrůznějších šálků, bylo jich dokonce víc, než studentů: porcelánových, plastikových, skleněných i křišťálových. Některé vypadaly úplně obyčejně, některé dokonce velmi draze, jiné výjimečně originálně. Pan profesor své bývalé žáky vybídl, aby si nalili kávu. Když měli všichni studenti vybrané hrnky s kávou ve svých rukách, profesor jim řekl: 

"Jestli jste si všimli, vybrali jste si ty nejhezčí a nejdražší hrnky a ty obyčejnější jste nechali na tácku. I když je samozřejmě přirozené, že  pro sebe chcete jen to nejlepší, je to hlavní příčina vašich problémů i vašeho stresu. Vždyť to, co jste ve skutečnosti opravdu chtěli, byla káva, ne hrníček, ale podvědomě jste sáhli po těch nejlepších a dokonce jste se i podívali, jaké hrníčky si vybrali ti ostatní.

Spoustu podobný příběhů, jako je tento ukázkový, můžete nalézt ZDE

Lékaři bez hranic

12. října 2010 v 18:22 | Madeleine Flowers
Na češtině jsme dostali za úkol napsat úvahu na téma "lékaři bez hranic" a napadlo mě se o ní s vámi podělit a vyslechnout i váš názor na toto téma.

Lékaři bez hranic
Lékaři bez hranic

Proč se lidé, jako jsou právě tzv. "lékaři bez hranic", vydávají tak daleko, aby léčili a pomáhali tam, kde se lidem lékařské pomoci nedostane?

Je mnoho lékařů, kteří po ukončení studia pracují v moderních nemocnicích, na klinikách, v sanatoriích nebo si otevírají své ambulantní praxe v menších městech či na venkově. Ale málo je těch, kteří se odváží k takovému zásadnímu kroku jít tam, kde je pomoc opravdu potřeba, kde je mnoho nemocných a umírajících, ale žádné nemocnice, ordinace nebo lékárny. Tam v rozvojových zemích, kde lidé trpí podvýživou, zatímco u nás nadváhou, kde se cholera či malárie vyskytují stejně tak často, jako u nás zdánlivě obyčejné nachlazení. A protože tito lidé, žijící v městských chudinských čtvrtích či domorodí obyvatelé nejchudších zemí, nemají nikoho, kdo by jim mohl poskytnout lékařskou pomoc, jsou tu lidé, kteří se dobrovolně vzdávají své velmi dobré životní úrovně, riskují své zdraví a zasvěcují část svého života právě této pomoci druhým v nouzi.

Ale co je k tomu tak motivuje? Proč to chtějí dělat?

Snad je to jejich životní cíl, vyšší poslání, smysl života, touha pomáhat, jak jen to jde. Pomáhat bez ohledu na národnost, barvu pleti, politické nebo náboženské přesvědčení. Pomáhat tam, kde je to skutečně potřeba.

Klavír

20. května 2010 v 11:39 | Madeleine Flowers
piano

Klavír


Jak moc pro mě klavír znamená. Klavír je jedna z věcí, které mě opravdu naplňují něčím nepopsatelným. Stalo se vám někdy, že když jste slyšeli krásnou skladbu, tak jste seděli rozechvěni s údivem vepsaným ve tváři a v průběhu skladby vám slzy začaly stékat po tváři?
Je pro mě nepopsatelným zážitkem jít v naší škole do auly a hrát tam na jedno velké křídlo.

Se vzrušením jsem pomalu vzala za kliku, ale opatrnost nebyla dostatečná, takže dveře stejně vyloudily opět ten nepříjemný vrzající zvuk. Proklouzla jsem dovnitř jako myška a zavřela jsem za sebou obrovské dveře. S hlubokým nádechem a výdechem jsem se otočila. Mé oči spatřily veliký sál plný divadelních sedadel. Můj zrak však posléze zabloudil jinam a rozhodně výš - na pódium, kde se skvěl starý a opotřebovaný, pro mě však krásný, klavír - jedno velké křídlo. Vydala jsem se uličkou směrem k němu. Vystoupila jsem po malých schůdkách pokrytých červeným, ale již zašlým a prošlapaným, kobercem. Nyní jsem se už k němu samou netrpělivostí téměř rozběhla. Otevřela jsem křídlo a usedla na černou klavírní židli. Otevřela jsem klaviaturu a s rozechvěním jsem na ní položila své ledové prsty. Srdce bušilo rychleji než obvykle. Ale po malé chvilce váhání se již prsty rozeběhly po klaviatuře a já jsem jen se zavřenýma očima naslouchala. Připadalo mi, jako bych se rozlétla. Rozlétla se jako pták vstříc slunci. Když jsem naslouchala, připadalo mi to jako voda, kterou podáváte žíznícímu.

Co v nás vyvolává hudba

9. května 2010 v 11:22 | Madeleine Flowers
Co v nás vyvolá hudba?

Někdo si může položit otázku, co v nás lidech může vyvolat hudba. Hudba v nás může vyvolat určité myšlenky, probudit v nás staré vzpomínky nebo nás k něčemu motivovat.

Hledání správné cesty

18. dubna 2010 v 12:51 | Madeleine Flowers
Člověk hledající cestu, která by ho vedla správným směrem a ukázala mu pravý smysl života, to nemá v dnešní době vůbec jednoduché. Ti říkají to, jiní zase ono. Každý mu nabízí svou pravdu a vyzkoušené metody, jak dosáhnout, po čem touží. Jedni hází špínu na druhé a naopak. Ze všech možných stran je slyšet: "Těm nevěřte, jen my máme ve všem pravdu. Oni jsou takoví a takoví..."

K. Gibran: Prorok - O učení

7. dubna 2010 v 20:58 | Madeleine Flowers
Prorok
O učení

Potom řekl učitel, Promluv k nám o učení.
A on pravil:
Žádný člověk vám nemůže nic vyjevit, kromě toho, kdo již leží napůl spící v úsvitu vašeho poznání.
Učitel, jenž kráčí ve stínu chrámu mezi svými následovníky, nerozdává ze své moudrosti, ale spíše ze své víry a laskavé péče.
Je-li opravdu moudrý, pak vás nezve, abyste vstoupili do domu jeho moudrosti, ale raději vás vede k prahu vaší vlastní mysli.
Astronom k vám může promlouvat o svém porozumění vesmíru, ale nemůže vám dát své chápání.
Hudebník k vám může prozpěvovat o rytmu, jenž je v celém vesmíru, ale nemůže vám dát uši, které zachytí rytmus, ani hlas, který mu bude ozvěnou.
A ten, kdo je ponořen do vědy čísel, může vykládat o říši váhy a míry, ale nemůže vás do ní přímo zavést.
Neboť pohled jednoho člověka nepropůjčuje křídla člověku druhému.

O Františkovi

27. března 2010 v 11:22 | Madeleine Flowers
Byl krásný letní den a malý František přišel domů k obědu. Ač byl oběd výborný, František seděl smutně nad talířem a téměř nejedl. Františkova maminka si toho všimla, a proto se ptala:

"Františku, copak, že ti dnes nechutná? Nebolí tě něco? Nebo tě snad něco trápí?"

František se podíval na maminku a pravil: "Byl jsem dnes u Karlíka. Zemřel mu dědeček. A Karlíkův tatínek říkal, že dědeček už nic neví ani necítí, proto ho zakopou do země a už ho nikdy neuvidíme. Ale máme si prý uchovat na něj pěknou vzpomínku.

Být sám sebou nebo žít v přetvářce?

16. března 2010 v 17:08 | Madeleine Flowers
Být sám sebou

Proč musí existovat lidé, kteří se přetvařují a hrají si na něco, co nejsou?"
Dnes se lidé snaží napodobit toho, koho obdivují, protože chtějí být jako oni, ale zapomínají na své vlastní já, které uvnitř někde volá a prosí, aby si vzpomněli. Dnešní společnost je plná takových lidí. Nechtějí být sami sebou, ukrývají své vlastní já… a jen napodobují. Napodobují ostatní kvůli úspěšnosti, oblíbenosti anebo z toho důvodu, že nechtějí být out. Silnější je většina - dav, než pouhý jedinec, který se odlišuje tím, že je úplně jiný než ostatní, má vlastní názory a nenechá se strhnout na jednu stranu jen z toho důvodu, že chce být úspěšnějším. Avšak každý jednotlivec je určitou osobností, která by se neměla ohlížet na okolí, na ten dav, jež ho ovlivňuje až neskutečnými způsoby, ale měl by prorazit se svým vlastním já a vlastními názory a ukázat to, že se dá žít i jinak než v přetvářce, která okamžitě maže skutečnost být tím, kým v hloubi duše opravdu je.

Dopis dementní matky

25. února 2010 v 19:58 | Madeleine Flowers

Dopis dementní matky

Můj drahý synu!

Píšu pomalu protože vim, že neumíš rychle číst. Už nebydlíme tam, kde jsme bydleli. Tvůj otec četl, že nejvíc dopravních nehod se stane v 20 kilometrovém okruhu od bydliště, proto jsme se přestěhovali. Nemůžu ti napsat čislo domu, protože předešli Dežové ho odmontovali a vzali s sebou aby si nemuseli měnit adresu. Všechno je velmi pěkne v novém domě. I pračku máme, ikdyž nějak nefunguje. Vložila jsem do ní šaty zatáhla jsem za provázek a od té doby jsem ty šaty neviděla. Ale není to špatne.
Minulý týden pršelo jen dvakrát. Jednou tři dni a jednou čtyři dni. Poslala jsem kabát který jsi chtěl, ale podle tvého otce by byl balik kvůli knoflíkum přiliš těžký tak jsem je užezala. Najdeš je v levé kapse. Tvoje sestra dnes ráno porodila ale ještě nevíme co. Takže ti zatim nemůžu říct, jestli jsi strejda nebo teta.
Tvuj bratr si vcera zabouchl kllice v aute, dost jsme se bali protoze trvalo vic nez dve hodiny, nez me s otcem z toho auta vysvobodili.

Soused minuly tyden padl do sudu s domaci hruskovici. Zkouseli ho vytahnout, ale hrdinsky je premohl a utopil se. Tri dni horel v krematoriu.

Ale jinac se nic zvlastniho nedeje, vsechno je ve starych kolejich.

Tvoje milujici matka.

PS: Chtela jsem ti vlozit nejake penize do obalky, ale byla uz zalepena

Chybička v e-mailu

24. února 2010 v 14:59 | Madeleine Flowers

Chybička v e-mailu

Manželský pár z Minneapolis se rozhodl odletět na Floridu, aby se vyhnul
obzvlášť studené zimě doma. Manželka potřebovala v zaměstnání dokončit ještě
nějaký úkol, a tak se rozhodli, že manžel poletí ve středu a jeho žena jej bude
následovat až příští den. Manžel po příletu do Miami v hotelu zjistil, že má ve
svém apartmá k dispozici i počítač s internetovým připojením. Rozhodl se tedy
poslat manželce e-mail. Při psaní adresy ale vynechal jedno písmenko, chybu
nepostřehl a e-mail tak odeslal na špatnou adresu.
Mezitím, kdesi v Houstonu, se vracela jedna žena z pohřbu zesnulého manžela. Její choť byl po mnoho let významný činitel a tudíž přišlo velké množství kondolencí včetně i e-mailem.
Vdova se rozhodla poštu přečíst a už po přečtení prvního e-mailu hlasitě
vykřikla a v mdlobách se sesunula k zemi. Výkřik zaslechl její syn, vběhl do
místnosti, uviděl matku ležící na zemi a na stole běžící počítač.


Na monitoru pak četl následující:

Komu: Mé milované ženušce
Předmět: Jsem na místě
Datum: 18.1.2006

Vím, že budeš mým e-mailem překvapena. Tady totiž jsou počítače taky a j ti
tedy
můžu o sobě poslat zprávu. Právě jsem dorazil a jak vidím, vše je tu připravené
i pro tvůj zítřejší příchod. Moc se těším, až tě zase uvidím! Doufám, že tvá
cesta sem bude stejně bezproblémová jako byla ta moje.


Tvůj milující manžel


P.S.: Tady dole je opravdu horko.


Skutečný příběh

Pravé přátelství

20. listopadu 2009 v 17:24 | Madeleine Flowers
Asi každému z nás se někdy stalo, že ztratil přítele. Ne tak, že jste se pohádali kvůli maličkosti, avšak rozpad přátelství se stává i tím prostým způsobem - neporozumění si navzájem. Často si myslíte, že člověk, se kterým chodíte do stejné práce a každodenně se potkáváte, je váš opravdový přítel, ale když se na tento "vztah" podíváte z jiné stránky, zjistíte, že je to pouze stereotyp, ze kterého plyne reflex, že se každé ráno pozdravíte, zeptáte se, jak se má rodina a dál nic víc. Samé obecné, slušné, společenské otázky, které pokládáme možná čistě ze slušnosti.

Avšak položme si otázku, co je vůbec "pravé přátelství"? Je to právě toto chování mezi sebou, čistě ze slušnosti, nebo je to něco, kdy jeden druhému navzájem pomáháme… ?

Kathrine Patersonová: Samostatné dýchací zařízení

12. listopadu 2009 v 17:17 | Madeleine Flowers
Samostatné dýchací zařízení

Pomalu proplouvám divokým, krásným a neprobádaným podvodním světem.
Vznáším se v tichu, které ruší snad jenom můj dech.
Nade mnou je pouze mihotavé světlo.
To je svět, odkud jsem přišla a kam se vrátím, až tu skončím. Tam pod vodou.
Miluju potápění.
Nořím se hlouběji, míjím vrásčitou skálu a chaluhy, pronikám do té modři, kde na mě čekají hejna stříbřitých ryb.
Čeřím vodu a z úst mi vycházejí bublinky. A jak stoupají k hladině, tančí jako medúzy.
Zkontroluju vzduch.
Nemám čas, abych si prohlédla všechno, co jsem chtěla.
A právě proto je to tak jedinečné.

Most do země Terabithia od Kathrine Patersonové

Štěstí

4. listopadu 2009 v 23:17
Každý z nás máme nějaká svá přání. Jdeme po ulici, podíváme se do výlohy nějakého obchodu, něco se nám zalíbí, a
tak to ihned chceme. Během pár let jsme se již podívali do mnoha výloh a mnoho věcí již máme doma. Ale použili
jsme je jen párkrát na začátku, a potom už se tyto věci jen položily někam do skříně. A tak to jde pořád dál.
Stále jen hromadit kupu věcí, které ve skutečnosti vůbec nepotřebujeme.
 
 

Reklama